20. března
Seymour Clostermann. Hlavní důvod, proč ten mladík bude mít tolik času poznat většinu zákoutí věznice. Mezi námi, Clostermann musel být šílenec, když si zapaloval doutník uprostřed křižovatky nebo kde, ale i kdyby se to mladíkův obhájce snažil uhrát na porušení zákona ze strany Clostermanna, mladíka stále neomlouvalo to, že z místa nehody ujel. A že Clostermanna koneckonců i zabil. Zemřel stylově, jako mafián. S doutníkem v puse.
Pořád jí ale nedocházelo, jak se jí na stole mohl objevit ten dárkový koš, když jedny dveře do její kanceláře byly zamčené a druhé vedly do soudní síně a stála před nimi justiční stráž. Vlastně by měla být znepokojenější, než je teď, protože to fakt vypadalo, jakoby se tu ten koš objevil zčistajasna. Z čistého nebe. A to by byl zázrak. A protože už byla velká holka, věděla, že se zázraky v opravdovém světě na rozdíl od světa v pohádkách nedějí. Asi.
„Ale vždyť to sem mohl donést někdo z recepce,“ zabrblala si pod vousy. Ehm, zabrblala si. Zvedla sluchátko služebního telefonu, který před nástupem do práce viděla jen u prababičky, a naťukala kód recepce. „Haló? Přinesl mi už někdo poštu? Ne? Ještě ne? Aha. Děkuji. Ne, nespěchá to. Díky, nashle.“
A sakra.