21. března
Mladík zvedl rudě zabarvený kapesník s tmavými šmouhami od prachu, zkusil ho trochu otřepat a vrátil jeho majiteli, tomu divnému Casterovi, co mu takhle vpadl do bytu. Navíc se psem.
„Nechte si ho,“ odmítl Sirius Caster zakrvácenou látku a z kapsy vytáhl další kapesník, do kterého se vysmrkal. „Předpokládám, že vás zajímá, co tu dělám. A vidím, že předpokládám správně,“ doplnil, když mladík v rámci svých možností a možností krvácejícího nosu přikývl. „Nu, jdu si vybrat své dluhy.“
„Jaké dluhy, pane, ehm, Castře?“
„Castere, prosím. Dluhy, které vám vznikly včera večer za to, že jste byl bezpečně odveden domů. A že jste zatím živý.“
„To si nepamatuju. A co si nepamatuju, to se nestalo.“
„Prostě přestaňte kecat a pojďte se mnou. Úředně jste po smrti. Že si připadáte živý? Jistě, zatím ano. Ale kdybyste viděl svoji Knihu osudu, moc byste se nesmál. Poslední rozcestník jste minul před dvanácti hodinami a nyní jdete po cestě vedoucí na hřbitov. Ne, nejsem opilý ani zdrogovaný. Vemte si to sako, bude tam trošku foukat.“
Sirius Caster odněkud vytáhl láhev whisky a rozlil ji kolem sebe do kruhu. Doutníkem, který dosud držel v ruce, kruh zapálil. S efektem hodným Hollywoodu oba dva a pes zmizeli.