22. března
Ten chlápek se jí dotkl. Že prý nemá fantazii? Kde na to přišel? Každý, kdo čte beletrii, musí oplývat alespoň trochou fantazie, aby si příběhy v knihách užil. Však o tom to je: vžít se do kůže někoho jiného a prožívat nějaké dobrodružství, které se mu či jí v tom opravdovém životě nenaskytne. Třeba být Šípkovou Růženkou uvězněnou v zámku, překonávat nástrahy mayské civilizace v kůži archeologa Indiany Jonese nebo rozmlouvat s andělem či ďáblem jen tak přímo na ulici nebo v parku. Právě proto se knihy píší, ne? Aby umožnily únik z reality do pohádkového nebo jinačího světa. Že prý nemá fantazii…
Večer pokročil. Ofoukl ji větřík; zachvěla se. Byla docela zima. Těšila se, až dojde domů, zbaví se svého těžkého batohu s učebnicemi, udělá si horké kakao a začte se do knížky. Pak se naloží do vany s voňavou pěnou a bude snít o tom, jestli by byla tak odvážná jako Markétka při setkání s mistrem Wolandem.
Na mysl se jí dral ten zvláštní muž. Bylo na něm něco… pozoruhodného. Cítila, že by z něj měl jít strach, ale měl takové charisma, že bylo těžké se bát. A jak se vlastně jmenoval? Nemohla si vzpomenout. Představil se jí?