23. března
--
Huch, huch, huch, ech, ech, ech, supěla si to po schodech nějaká lokomotiva, že to slyšela i babička přes dveře, naslouchátko a dívku hlučně vražděnou ve vlaku. Zvědavost zvítězila nad pointou (bude vrahem ten, co na začátku sekal trávník a pak ořezával růže?) a babička se přišourala ke kukátku ve dveřích. Do klíčové dírky se snažil trefit muž se dvěma bednami v náručí. Je to on! Už věděla jistě, že bude mít nového souseda. A že to bude ten nemotorný ňouma… ňouma s docela hezkým zadkem, jak tak stále koukala klíčovou dírkou. Když by upekla buchty, mohla by ho ukecat i k těm drobným nákupům…
Vrátila se do obývacího pokoje a svého houpacího křesla. Z košíku vzala pletení (pletla dvoubarevnou šálu se zmijovitě klikatým vzorem; těžko říct proč, když ven nechodila ani v létě, natožpak v zimě) a tiše dumala. Před několika týdny se sem vlastně taky někdo stěhoval. Nebo se odstěhoval? Ne, to majitel domu uvolnil svůj byt, koupil činžák blíže centru, kam se přestěhoval… ale přeci by ten byt nenechal prázdný… kdo tam teď je? Určitě odsud odjel náklaďák s majitelovým nábytkem… ale nepřijel sem jiný… Kdo byl vlastně ten mladík, kterého onehdá potkala, ten s těmi lahvemi?