24. března
--
Připadala si jako v hodně divném americkém nebo japonském hororu. Neznámý muž s krvelačnou bestií (to má jako na mysli Nunkiho, abychom si rozuměli) je v jejím pokoji, kde ona, téměř nahá, oděná jen v lehké košilce, prsty ušpiněné od tabulky čokolády, zoufá nad svou ubohou a vlastně i zcela zbytečnou existencí. Pak muže praští, on se jen otřepe a upozorní ji, aby to nikdy neopakovala. A co udělá ona? Ne, nezačne ječet nebo zmateně běhat po pokoji a hledat únikový východ, ona se mu prostě a jen OMLUVÍ. Ne, to nebyl horor. To byla příšerná komedie.
„Tak co tady chcete?“ kníkla.
„Znáte pohádky o vodnících? Jak do malých hrnečků s pokličkami lapají zbloudilé dušičky? Představte si, že jsem trochu zelený a pod vodou.“
Existuje něco jako komediální horor? Jestli ano, zcela jistě by v této kategorii dostala Oscara. A pak by byla tak bohatá, že by se mohla předávkovat drogama a umřít jako filmová hvězda. Super. Aspoň k něčemu je ten chlap s uslintanou krvelačnou bestií dobrej.
„Tak vy si jdete pro mou duši?“ ujišťovala se, jestli to o vodnících a hrnečcích s pokličkami pochopila správně.
„Ano i ne. Spíše jsem se chtěl seznámit s jednou ze svých klientek.“