25. března
--
„Asi ano. Jsem unavený, zmrzlý a hladový. Zapomeň na to, drahá,“ zamumlal pod oholenými vousy a políbil ji na čelo. Jeho žena se usmála a vrátila se k vaření. Unavený plavec pak pomalu odkráčel do obývacího pokoje a natáhl se na gauč. Ruce založil pod hlavu a pomalu usínal; od říše (dnes pořádně promrzlých) snů ho však odtrhávala vůně z kuchyně. Zdálo se mu o tom, jak na chodbě potkal psa s tenisákem v tlamě, kterého na vodítku držel tmavovlasý, lehce prošedivělý muž s doutníkem v puse a jeho vlastní žena zavěšená do onoho muže.
„Večeře, miláčku,“ ozvalo se z kuchyně spolu s cinkáním talířů a příborů, které jeho milující (ano, milující, ale koho?) a snad i oddaná manželka chystala na jídelní stůl ozdobený vázičkou sušených květin.
„Už jdu, už jdu,“ odpověděl ještě vleže se zavřenýma očima a až po chvíli se začal zvedat. Pomalu otevřel oči, posadil se, zamžoural, protřel si oči, protáhl záda a krk. Nohama zašmátral pod stolem a vklouzl do měkkých pantoflů. Ještě chvilku vysedával a tupě koukal do zdi, než se rozpomněl na lákavě vonící večeři a jako stařičký dědeček se pomaličku odšoural do kuchyně. Cestou přes chodbu uviděl pod botníkem koutkem oka zelený tenisák.