26. března
--
„A to je?“ zeptal se znovu, když záhadný muž neodpovídal. Zmocnil se ho strach: samozřejmě, že věděl, že někdy musí zemřít, ale nikdy ho nenapadlo ptát se, kdy že by to vlastně jako mělo být. Doufal, že nebyl sám.
„To vám samozřejmě zatím nemohu říct.“ Muž upil ze sklenky a doutník prostě, ještě zapálený, strčil do náprsní kapsy saka. „Může to být více než rok a den, může to ale být i méně.“
„Nerozumím tomu. Jestli mi zbývá rok a den, jak tady tvrdíte, aniž bych tušil, jak to můžete vědět, jak by se to mohlo změnit, když něco podepíšu? Pochopil bych, kdybych měl žít déle, ale nedochází mi, jak by se můj život měl zkrátit.“
„Slyšel jste někdy o… hm, jak to jen nazvat… o osudem předurčených cestách?“
„Něco málo. Z Discovery Channel. Nebo něčeho takového.“
„Představte si, že z velké části má váš osud někdo, koho neznáte, nikdy jste jej neviděl a nikdy ho nepoznáte. Ale ačkoli váš osud řídí někdo jiný, ponechal vám možnost volby v zásadních životních rozhodnutích, třeba jestli vezmete špatně placenou práci nebo odjedete do Ameriky, země promarněných lidských osudů. A tento člověk pak váš osud bude řídit podle toho, co si sám zvolíte.“