28. března
--
Bedny, které dosud držel v již značně znaveném náručí, opatrně položil na jakousi polici nebo výklenek ve zdi či co to bylo hned u vchodových dveří. Výklenek byl příliš úzký, tak spodní bednu podržel kolenem, horní pak odložil na zem a nakonec na zemi skončila i ta spodní. V bytě bylo prašivé dusno, ve světle pronikajícím oknem naproti chodbě, kde stál, mohl pozorovat padající částečky prachu, které ho začínaly lechtat v nose a škrábat v krku. Přešel k oknu a otevřel ho. Potřebovalo to tu trochu vyvětrat. S čerstvým vzduchem do bytu proniklo i trochu hluku ze silnice o blok dál. Vděčné prolomení takřka mrtvolného ticha občas přerušeného ozvěnou kroků.
S rukama v kapsách si prošel byt. Stěhoval se narychlo, doufal proto, že fotky z inzerátu v realitce budou aspoň trochu odpovídat skutečnosti. Bude muset radikálně přehodnotit své vnímání slova „trochu“. Naštěstí byl byt větší, než čekal, mohl si tedy být jist, že se sem vleze jeho knihovna se suvenýry z cest, velký stůl, kde pracoval, a jeho oblíbená sedačka, která byla možná i pohodlnější než postel. Neměl rád změny – ač to tak někdy nevypadalo – a po každém přestěhování se snažil byt co nejdříve uvést do aspoň trošičku povědomého stavu.