29. března
--
„Kdo jsem? Vy se ptáte, kdo jsem? A nemyslíte, že je to v současné situaci tak trochu zbytečná otázka? Tak dělejte, skočte dolů. Zbytečně mě tu zdržujete.“
„Ne. Nechci. Já nechci… Neee!“ Padal dolů, oblečení mu vlálo ve větru; nevěděl, kdy má přijít náraz na tvrdý asfalt chodníku, viděl jen vzdalující se stín toho divného muže. „Neee!“ křičel neustále. Řach! Už to cítil, narazil hlavou na chodník, ozvalo se křupnutí.
„Neee…“ křičel stále, jak jen mu hlasivky dovolily. „Ne… už ne…“
Chytil se za hlavu a otevřel oči. Ta bolest… ta ukrutná bolest… Rukou zmateně šmátral kolem, až narazil na rákosové obložení. Konečně našel vypínač. Rozsvítil světlo. Byl ve svém pokoji, ve své posteli, ve svém pyžamu. Zdál se mu jen ošklivý sen. Snažil se zklidnit dech. Znovu si sáhl na hlavu. Bude mít pořádnou bouli, jiné následky ho ale snad nečekají.
Vstal z postele; hlava se mu trochu motala, opřel se tedy o stěnu a počkal, až tma a mžitky před očima zmizí. Došel ke svému psacímu stolu, kde stála láhev s čistou vodou. Odšrouboval tmavě modré víčko, které nechtěně upustil na zem, a pil. Na stole ležel papír se začátkem jeho úvahy o sebevraždě a otevřené plnicí pero.