31. března
--
Svěží jarní vánek profukoval mezi zelenajícími se větvemi stromů a šustil vyrůstající mladou trávou. Šustil i plášť vysokého štíhlého muže, který procházel parkem. Byl již téměř večer a začalo se stmívat; pouliční lampy pomalu blikaly a začínaly ozařovat ulice a cesty parku příjemným nažloutlým světlem, ve kterém se v noci tak krásně prochází v každou roční dobu.
Muž se zastavil u lavičky na jedné z rohových cest, ale neposadil se na ni. Jen vyčkával. Čekal, až na město padne tma a lampy budou využity naplno. Když se tak stalo a partnerem lamp se stal i zářící měsíc s mnoha tmavými skvrnami na svém povrchu, rozvážně vykročil osvětlenou cestou lemovanou záhonky s afrikány a kochal se tím, jak lampy zhasínaly, zatímco se k nim přibližoval, a zase se rozsvěcely, jak je minul a jak se od nich pomalu, krok za krokem vzdaloval. Měl působit jako velmi vážená osobnost, ale špetka hravosti v jeho jinak velmi temné a chladné duši ho vždy lákala k podobným takřka kejklířským kouskům, kterými ovládal svět.
Když se vyřídil na hrátkách se světlem, přidal do kroku. Plášť za ním široce vál; jednak rychlostí jeho chůze, jednak si s ním pohrával onen svěží jarní vítr, který fičel proti němu. Užíval si tu svěžest a chlad, který mu po většinu roku tolik scházel.
Na konci parku přešel silnici nedbaje jedoucích aut. Nikdo netroubil; nikdo ho neviděl. Protančil se mezi vozy s unavenými lidmi spěchajícími z práce a díval se na řidiče. Kolik z nich za pár let potká? Víc než dost, soudil. Víc, než je zdrávo. Zhluboka se zasmál a zamířil do druhého městského parku, kterým protékala říčka. Tiše si stoupnul za velký keř a jen tak stál a čekal. Na nebi zářil nespočet hvězd, v parku nikdo nebyl – až na jednoho starého muže, jenž seděl na lavičce, ruce klidně položené na poctivé dřevěné holi. S hlavou lehce zakloněnou takřka uctivě pozoroval noční oblohu. Bezděky si olízl rty. Nebe muselo plakat. Vědělo, co se stane.
„Nebe nemá důvod plakat.“ Muž v černém plášti vystoupil zpoza keře a postavil se kousek od lavičky, kde seděl starý pán. Založil si ruce na prsa a sedícího muže s holí pozoroval.
„Promiňte?“ ozval se dotyčný zmateně. Určitě netušil, že není sám.
„V televizi nepředpovídali déšť.“ Co v televizi mohou vědět o počasí, napadlo ho.
„Aha… Kdo jste?“ Stařík ucítil štiplavý dým a uviděl červené světélko.
„Na tom nesejde. Vidíme se poprvé a pravděpodobně i naposledy.“ Muž se podíval na hodinky. Za deset sekund bude přesně devět hodin večer.
Přesně za deset sekund se starý pán chytil za srdce a padl k zemi. Vysoký muž v plášti ani nehnul brvou. Ten pán vlastně neudělal nic vyloženě špatného. A za běžných okolností by putoval tam nahoru. Ovšem opustil se svou ženou jejich dítě. A to se nepromíjí. Jeho choť za to zaplatila cestou do pekel už před dvěma lety. Starý pán měl podle své Knihy osudu zemřít až dnes – a na věčnost si ho měl odvést samotný Ďábel. Muž v plášti luskl prsty a zmizel.