1. dubna
Prej že tam bude foukat… Pche. Kecal! Už mu ani nos mezi očima neuvěří! Bylo tam takové vedro, že mít to sako, byl by z něj právník pečený ve vlastní šťávě. Prej že foukat… Samozřejmě slýchával, že právníci se dříve nebo později usmaží v pekle, ale nikdy neměl nejmenší tušení, že to peklo se myslí takhle doslova. Do slova a do písmene.
Procházeli kamenitou cestou kolem stromů a keřů, u kterých místo větví plápolaly tenké plameny nejrůznějších barev. Nebe bylo rudé a ve vzduchu sotva znatelná vůně hořícího uhlí. Nebylo zde žádné slunce. Slyšel jekot mučených duší, který ale zněl stejně přirozeně jako motory aut a občasná siréna na vzdálené silnici. Hodiny chemie na gymnáziu byly proti tomuhle dost slabé – a to měli děsně akčního chemikáře, který prváky vítal tím, že vyhodil radiátor v laboratoři do vzduchu a o Vánocích vyráběl duhové prskavky. Ředitel z toho moc nadšený nebyl, ale u studentů si chemikář vždy vydobyl první místo v anketách oblíbenosti.
Rozhlížel se kolem dokola. Nevypadalo to jako v pohádkách, kde jsou zatracenci uvázání u obrovských kol, aby je tlačili, nebylo tu vidět žádné hrnce s vařící vodou, nebyly tu pranýře k bičování. Vypadalo to, jako… jako kdyby sem patřil.