2. dubna
Ne, zcela jistě věděla, že se jí ten záhadný, vysoký, trošku prošedivělý muž, který venčil černého kokršpaněla, nepředstavil. Samozřejmě se představovat nemusel, jen spolu prohodili pár slov… Ale stejně jí vrtalo hlavou, co byl ten charismatický muž zač.
Pohodila ramenem, aby srovnala popruh batohu. Už byla skoro doma. Jen pár metrů k bráně městského parku, pak přejít přes silnici a za prvním blokem domů zahnout doprava. Přejít přes malé parkoviště střídavě lemované stromy a keři, najít klíče a vstoupit do šedé chodby, ve které se večer, kdy se město ztišilo, strašidelně ozývala ozvěna kroků. Vždycky jí tam mrazilo něčím, co mohl být (ale vyloženě nebyl) strach. Vzrušení? Napětí? Možná. Každopádně jí naskákala husí kůže, které se zbavovala ve vaně napuštěné horkou vodou a ovocně vonící pěnou.
Prošla vrzající brankou a zastavila se na kraji silnice. Počkala, až projede autobus a silnici rychle přeběhla. Přechod se semaforem byl až na rohu, zbytečně by si zašla. Prošla kolem výloh obchodu s módou a papírnictví, kde nakupovala pomůcky do školy už od první třídy. Zahnula vpravo a procházela kolem zaparkovaných aut, když ji uviděla. Právě zavírala dveře, takže k ní byla otočená zády, ale stejně ji poznala. Podle vlasů.
„Gábi? Gabrielo! Ahoj!“ zvolala.